Manyjak ARO Praha

Polsko napomohlo krizi





    Tak jsme vyrazili do Polska. Těšil jsem se na pěkný závod s mezinárodní účastí, prostěže vám ukážeme, jak to ještě umíme. V rámci spojení se závodem Shell Advanture Cupu jsem měl zprostředkovaně naslibováno "hory - doly" od pana Barchánka, zřejmě hlavního organizátora této akce. Po příjezdu do Polska jsem postupně zjišťoval, že i naše organizace výrazně skřípe. Vše jsem měl slíbeno nejpozději na pátek ráno. Avšak v rámci komunikačního šumu a možná i malého snažení jsme v pátek málem umřeli horkem, jelikož na místě sice byl cattering, ale voda, centrála a Medvěd měli zpoždění víc než klasické. V pořadí: voda, někdy ve 14-15 hod, Medvěd v 16 a centrála ještě později. To byla teprve předzvěst všech špatných zpráv a nejasností. Ve 40ti stupňovém vedru jsme nakoukli na trať, kterou jsme tentokrát neměli stavět my, ale pan Barchánek v rámci společného závodu. Trať byla sice dost dlouhá a členitá, ale v kompletu nepoužitelná i pro čtyřkolky, natož pro auta. Tam kde se nemotala na metr mezi stromy a auto by se vešlo, byly úseky vyznačeny tak na 3-4 m. To by mně naši závodníci "sežrali". Další rány tomu pan Barchánek nasadil stále měnícím se programem. Vzhledem k tomu, jak trať vypadala, bylo nutné upravit ji jinak na motorky, na čtyřkolky i na auta. Logické by bylo sestavit program tak, aby se měnila co nejméně. Nakonec jsme se přesto dohodli, že ráno v 8 hod budou startovat čtyřkolkáři. Trať jsme proto upravili pro čtyřkolky a v sobotu ráno v 6.30 vstali. Jaké bylo mé překvapení, v 7.30 začal shánět Medvěda, ať začneme řadit čtyřkolky na start a Martinka mi sdělila, že vše je jinak a nočním rozhodnutím pana Barchánka startují nejdříve motorky, pak upravíme trať na čtyřkolky, pak si upraví trať znovu na motorky a pak si zase my připravíme trať na auta a to všechno zřejmě proto, aby jsme se nenudili. Jak jsme měli slíbenou nejenom trať pro všechny, tak to bylo i s traťovými komisaři. Narozdíl od trati, však nebyly jen špatní, ale žádní.
    Tento článek neberte jen jako kritiku, ale do jisté míry i jako omluvu závodníkům maratonu. Dělali jsme co jsme mohli za nemožných podmínek. Plyne nám z toho poučení, že ne vždy, když se chce něco zlepšovat, to vyjde k lepšímu. Jediné plus bylo, že zapršelo. Taky se mi líbila po dlouhé době účast jediné domácí posádky, která se svým pěkným a dobře fungujícím autem, rozčeřila hladinu našeho poklidného rybníka.
    V rámci problémů a toho, že jsme neměli celou trať zcela pod kontrolou, jsme i na penalizace nahlíželi s přimhouřenýma očima. Pevně věřím, že pro všechny stejně. Ještě bych chtěl poprosit naší závodnickou špičku ve třídě do dvou litrů, ať si pořídí obutí i pro případ, že bude pršet. Tím se s vámi loučím a pište, ať ty závody zkusíme ještě zachránit.

Jan Šrajer, Manyjak Aro Praha

   


© 2004 AUTA DO TERENU, webdesign: Charlie