Manyjak ARO Praha

Rumunsko 2005


Termín: 21. 5. -3. 6. 2005
Automobily: GAZ 69, r.v. 1957, ARO M 461 r.v. 1969

    Počet osob: osádku jednoho vozu tvoří 4 lidé + zavazadla, tedy celkem 8 lidí a dvě ohromné hromady batohů.
    Vyrážíme v sobotu ráno 21. května z Prahy Libuše směrem Morava, Slovensko, Maďarsko do Rumunska, konkrétně do hor při severní rumunské hranici.
    Vzhledem ke stáří obou vozů cestujeme zvolna, rychlost na dálnici nepřekračuje 80 km/h. Nad tuto rychlost auta začínají nezřízeně žrát.
    První nocování na dvorku hospody v Týnci u Břeclavi, druhý den ráno nás vede cesta přes Bratislavu a podunajskou nížinu do Komárna a dále přes Maďarsko s jedním noclehem ve vesnici s nezapamatovatelným jménem do rumunského hraničního města Satu Mare. Nebudeme se zde dále zabývat popisem trasy a podělíme se s čtenářem jen o několik postřehů a historek.
    Hned první den nás přesvědčil o tom, že to nebude žádná projížďka na sraz veteránů v Česku. Po odbočení ze silnice 1. třídy jsme vyrazili zkratkou po silnici 2. třídy, a jsme v tom naplno. Prach díry metr široké, půl metru hluboké a po celé šířce "silnice". Sem tam silnice zcela mizí v polích, jezdí se tu kde to jde, třeba v protisměru. Písek a prach v zubech, očích a vlastně všude nás potom provázel na většině okresních cest po Rumunsku, ale tato první zkušenost nám připadala strašná. Později jsme si však na tento běžný jev rumunských silnic zvykli.
    Po domluvě s partou českých offrouďáků na Patrolech a Mitsubiších jsme byli pozváni k táboření do jejich kempíku u řeky, kolem níž vede dřevorubecká úzkokolejka. Neřekli nám však, že místo leží za vodou. Takže navečer nás čekal přejezd přes řeku, ze kterého nám naše hrdost nedovolila se vykroutit. Asi 30 metrů širokým brodem v mohutném proudu a hloubce se nám valila voda až přes haubnu. Náraz Emka předním diferenciálem na obrovský balvan nás málem převrátil, ale nakonec obě auta zdolávají tok s mokrou a vyděšenou posádkou. Druhý den ráno brod prozměnu vystraší posádku Gazíka; uprostřed řeky motor chcípá, několik neúspěšných pokusů o nastartování, voda se valí do vozu, lidé se připravují na evakuaci, ale vůz na několikátý pokus chytá a štastně překonává zbývající metry. Myslím, že jsme obdivováni!
    Podobných zážitků bylo později spousta, ale tento nám uvízl v paměti navždy. Takto nás uvítala rumunská realita.
    Povzbuzeni prvními úspěchy postupně projíždíme pohoří Maramures, Rodna, Suhard, Kelemeti a Borgoi. Volíme pokud možno přejezdy po cestách, které se sice na mapách tváří jako silnice, avšak většinou se jedná o polní a lesní cesty, po kterých by u nás projel tak leda traktor. Zde však vesele potkáváme baču s ovcemi, osobní auta, ale třeba i kamion. Tady oceňujeme vysokou průchodnost našich vozidel. Některé cesty jsou však tak neprůjezdné, že po několika hodinách pokusů o projetí a zapadání do blátivých děr to vzdáváme a vracíme se.
    Táboření je zde všude tolerováno a s autem se může vjet vlastně kamkoli. Rumunské obyvatelstvo je bodré, usměvavé a družné. Při průjezdu vesnicemi jsme zdraveni máváním. Úřední osoby (správci parku?) nám ukazují průjezd přes vrcholy hor národního parku a ani se nás nesnaží obrátit pryč. Jídlo a hlavně pití je ve vesnicích k dostání všude, téměř v každé vesnici je alespoň jedna hospoda, která jen tak nezavírá.
    Za zmínku stojí také kraj Moldavsko, kde žije početná skupina původních obyvatel Maďarska, tzv. Szekelyů. Většinou neznají ani rumunsky, jen maďarsky. Jejich vesnice jsou čistší a upravenější než rumunské a jsou také velmi družní, zvláště v hospodě, kde hlasitě vyhrává čardáš.
    Ještě bych rád popsal přejezd horského hřebene v pohoří Kelemeti, který byl svým způsobem výjimečný. Shodou náhod jsme se ocitli pod obrovským lomem na pyrit. Celá dvoutisícová hora byla uhlodána 17ti lomovými patry až na vrchol a z lomu se valí mohutné proudy rezaté vody, všude sutě a navážky. Celkový dojem ze zničené krajiny je šokující a zároveň fascinující. V lomu, kde se již netěží stojí opuštěné město duchů. Bývalé ubikace pro stovky horníků, mávající vytlučenými okny, s honosnou, ale také zpustlou vilou pro papaláše na vrcholku nad nimi .Všude ticho. Působí to na nás strašidelně, zvláště v podvečer, kdy jsme dorazili k závoře před lomem. Po dohadování se stráží, která hlídá celý komplex, jsme upozorněni, že neprojedeme kvůli sněhu na vrcholu lomu, kudy vede cesta na druhou stranu hřebene. Paličatě trváme na projetí a jsme vpuštěni do lomu. Projíždíme bludištěm teras a náspů, kolem chátrajících objektů a obrovských jam. Stoupáme stále výš a výš. Před vrcholem narážíme na první lavinový splaz. Plotny hrubého sněhu zde sahají přes cestu a jsou určitě hodně přes metr hluboké. Gaz jede první a zapadá po nápravy do nebezpečně šikmého sněhového svahu. Pod námi jsou stametrové propasti a slunce se kloní k západu. Jsme donuceni k odhazování sněhu lopatami v poloze na břiše a po hodině snažení a tlačení auta ostatními členy výpravy se štastně dostává na druhou stranu sněhového pole. Aro zapadá do závěje stejně jako Gaz, a aby to nebylo jednoduché, zasekává se převodovka a zůstává viset rychlost. Následuje rychlá rozborka víka převodovky a srovnání vidlic za horského soumraku (naštěstí to neděláme poprvé) a jede se skoro potmě dál. Nervy a strach!
    Nakonec táboříme na plošině na vrcholu lomu, počasí nám přeje, neprší, nefouká a je krásná hvězdnatá noc.
    Druhý den dorážíme k meteorologické stanici s krásným rozhledem po okolních štítech ve výši 2400 m/m, obdarováváme místní dva meteorology pivem a chlebem (jsou tu už od podzimu) a pokračujeme na druhou stranu pohoří přes další tři pláně sněhu skrz porosty kosodřeviny dále dolů do údolí.
    Technický stav vozidel byl během cesty uspokojivý, až na pár drobných oprav a jednu výměnu vodní pumpy u Ara (dala se celkem bez velkých problémů koupit) vše vydrželo až domů.

Počet ujetých km: bezmála 3 000

Spotřeba benzínu včetně terénů:
Aro s motorem Aro 240: 24 l/100 km,
Gaz s motorem Volha 21: 20 l/100 km

    Cestu zpět jsme si krásně ulehčili, přes Slovensko. Od Rožňavy do Hodonína jsou krásné silnice a je tudy mnohem příjemnější jízda než přes Maďarsko.
    Bylo to skvělé dobrodružství a jsme rádi, jsme to přežili bez újmy na zdraví a škod na automobilech. Tak zase příště!
    Upozorňujeme, že na fotografiích vše vypadá mnohem méně divoce, než to ve skutečnosti bylo!

Fugas - T.O. Luisiana Tigers

   



© 2004 AUTA DO TERENU, webdesign: Charlie